Nechci být sám! - 5. kapitola - Post coitum

Někde jsem slyšel, nebo četl, že post coitum je stav, který člověk prožívá těsně po tom, co dosáhne orgasmu, je to zlomek sekundy, kdy v člověku pulzuje čistá energie a pak najednou není….zbývá jen příjemný únavný pocit.
Byl jsem v podobném, stavu, ale něco bylo jinak…moje energie byla plná špíny, plná hnusu…hnusil jsem se sám sobě. Únavný pocit jsem měl, ale byla to únava ze mě, únava z mého srdce, nepříjemná a bolavá.
Nechápal jsem se, nechápal jsem, jak jsem mohl ublížit někomu tak dokonalému, někomu tak skvělému a čistému, jako byl Harry. Mrzelo mne to, ano, Draca Malfoye něco mrzelo…jak zvláštní že?
Cítil jsem nenávist, spalující a krutou nenávist. Ke komu? Sám k sobě.
Věděl jsem, že Harry mi tohle nikdy neodpustí, že mne bude nesnášet vyhýbat se mi. Kdyby jen věděl, jak mi to je líto, kdyby to jen alespoň kouskem těla cítil.
Znovu jsem upřel pohled na prostěradlo. Slzy na něm už byly zaschlé a vytvořily slané mapičky. Přejel jsem po té bílé látce rukou. Už jsem tu déle nemohl být. Urychleně jsem se zvedl, oblékl se a vydal se k východu.
Šel jsem chodbou a nedíval se nalevo ani napravo, spěchal jsem. Toužil jsem být sám v klidu svého pokoje, nechtěl jsem nikoho vidět.
Přišlo mi, jako by na mne zdi bradavic shlížely pohrdavě a nebezpečně. Jako by mne snad celé bradavice nesnášely.
Zrychlil jsem, nedalo se to vydržet.
I pohledy spolužáků byly v něčem jiné. Vždy na mne koukali nesnášenlivě, ale dnes snad i zhnuseně.
Už jsem skoro běžel, byl jsem jako šílený.
Zapadl jsem do své komnaty a otočil klíčem na dva západy. V očích jsem měl strach. Sedl jsem si na postel a brečel. Hystericky jsem řval. Nadával na všechny kolem sebe. Kopal jsem do věcí, shazoval vše, co mi přišlo pod ruku. Rozbíjel jsem křehké věci.
Choval jsem se jako blázen. Ne já jsem byl blázen. Byl jsem blázen, když jsem se nechal zaslepit touhou, byl jsem blázen, když jsem se nedokázal ovládnout, byl jsem blázen, když jsem agresivně pronikal do Harryho a nevnímal jeho prosby.
Cítil jsem jak mi docházejí síly, jak slábnu, jak se ze mě vytrácí veškerá energie. Spalující vztek vystřídal smířený klid. Slzy mi přestaly téct jako na povel, ruce volně spadly podél těla a já se zhroutil na postel. Měl jsem zrychlený dech, tep mi bušil ve spáncích a přesto jsem byl mrazivě klidný.
Věděl jsem, že veškerý vztek je marný, že každý pohyb, který učiním, každá myšlenka, která mi vznikne v hlavě, každý sen, který se mi bude zdát je zbytečný, protože nic z toho mi Harryho nevrátí.
Pohla se klika.
S nezájmem v očích jsem pohlédl na dveře.
Někdo znovu zalomcoval s klikou.
Zvedl jsem obočí. Nechápal jsem, jak si někdo může dovolit rušit mě v tuhle chvíli.
Ozvalo se bušení na dveře.
Otočil jsem se zády k nim a přestal vnímat. Usnul jsem.

Probralo mne až sluneční světlo, které proniklo skrz okna a osvětlilo mou bledou tvář. Rozespale jsem mžoural po pokoji. Vypadal hrozně. Na zemi se válelo vše, co jsem včera v návalu vzteku rozbil. Natáhl jsem se pro hůlku, abych vše vrátil do původního stavu.
Na stolku jsem však místo hůlky nahmatal nějaký jiný předmět. Zvedl jsem hlavu a pohlédl na něj. Byl to řetízek od Harryho. Pevně jsem ho stiskl. Došlo mi, co se včera stalo. Do očí se mi opět draly slzy. Zahnal jsem je zamrkáním a posadil se. Řetízek jsem si připnul na krk, byla to jediná vzpomínka na dny strávené po boku nejúžasnějšího stvoření na světě, po boku Harryho.

Dostal jsem hlad.
Vydal jsem se do Velké síně a po cestě si dával pozor abych nepotkal Harryho. Radši jsem ani nekoukal k nebelvírskému stolu a rychle zapadl na své místo.
Nevnímal jsem co jím, všechno mi připadalo bez chuti.
Když jsem vycházel z Velké síně a už se začínal radovat, že jsem nepotkal Harryho, spadl mi pohled na jeho opálenou tvář. Prudce jsem se zasekl. Harry také.
Zírali jsme na sebe, neschopní slova, neschopní čehokoli.
Přestel jsem vnímat okolí, vše bylo rozmazané kromě Harryho vystrašeného obličeje.
Chtěl jsem se k němu rozejít, chtěl jsem se mu za všechno omluvit, chtěl jsem mu říct, jak mě to mrzí. Chtěl jsem ho opět mít ve svém náručí a jemně líbat na nos, chtěl jsem mu šeptat, že ho miluji, chtěl jsem vnímat jeho nevtíravou vůni, chtěl jsem mu patřit. Chtěl jsem, aby mi patřil.
Harry odtrhnul svůj pohled a pokračoval svou cestou. Toužil jsem po tom, rozběhnout se za ním, ale neudělal jsem to. Neměl jsem na to sílu.
Odcházel jsem také.
Na rohu jsem se otočil.
Moje oči se setkaly s jiskřivě zelenýma.